Den čtvrtý

Tak Nový rok námi prošel jak nezajímavý rozhovor s tím týpkem dneska mojí hlavou a my jsme nakrojili další rok. Už teď vím, že rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" neplatí. Kalit jsem vydržel pouze týden. Dnes je sobota a já sedím v deset hodin u počítače a to poslední co bych si přál, je se zvednout a jít ven. Proooosíííím už neeeeeeeeee! Mým malým studiem v centru Marais se rozléhají nocturna Fréderica Chopina a já v duchu stepuji na rychle vibrujících notičkách bravurních pasáží labilně líbezných romantických melodií. A piju mléko! Lorenzovy těstoviny a těstoviny a zase těstoviny. Proč mě neuklidní, že říká, že jsou pokaždé s jinou omáčkou, takže vlatně máme hrozně pestrou stravu? A kdyby se vám zdálo, že mám dnes trošku depresi, tak to máte dobrý odhad. Bude to asi tím, že už druhý den tak trošku mrholí .... "ta voda padá k zemi" ..... ona vlastně ani nepadá. Ona stojí v prostoru a my se v ní prodíráme jako močálem. Ty malé mikroskopické kapky se nám usazují na kabátě, obličeji, brýlích, vlasech a není to jako déšť. Toto je homogenní hmota malých vodních částeček které stíráme z prostoru, až na nás nezůstane ani nit suchá. No a tak jsem se skryl v šedivém studiu starého paláce Rue du Bourg Tibourg , plném labilních notiček Fréderica Chopina a čekám až to mrholení zmizí .... až ta deprese zmizí .... až .....

Den třetí

Lorenzova fanatická vášeň zvát každý večer někoho na večeři mě dovádí pomalu ale jistě k šílenství. Dneska máme spaghetti alla carbonara ..... clik clik ..... aaaaauž jdou hosti! NO TO MÁM RADOST. Teď se musím zvednout, usmát se a říct: "Bon jour mes cheries" ... a začít vtipnou a zábavnou konverzaci..... ..... "Salut, bon jour" ........... no a máme to za sebou. Najedli jsme se, pobavili se ... Btw, věděli jste, že existuje "modern english"?!? Je jazyk, kterým mluví staří britové, to je "perfect english" a jazyk, kterým mluví mladí, to je "modern english"! Hmmm, všude jinde se tomu říká hovorová angličtina, ale pozor! Tady jde o vývoj, ne o degradaci ... až mě zaráží, kolik může existovat různých pohledů na věc.
Dneska jsem se příšerně nudil, věřte mi. Po pěti hodinách spánku a skvělém pátečním večírku je velice těžké vést nicneříkající zdlouhavý rozhovor během obligátní již asi sto padesáté večeře! No nevydržel jsem to a odskočil jsem se nadýchat čerstvého vzduchu na Rue de Rivoli. Je to kousek, jezdí tam auta, v deset večer všechny obchody zavřené, bary tam skoro nejsou - zkrátka dokonalé osamělé místo nato, abyste tam potkali . ... . Livii. Dnes se celý den neozvala a už chápu proč. "Salut Jerry, je m´appelle Geoffrey" Ahoj Geoffrey, milý chlapík, herec. Teď právě točí nějaký film s režisérem filmu "The spanish apartement". Hlavně má hodně kamarádů, kteří zajímají mě atd. No uťal jsem to rychle. Beztak se s Livií za chvíli uvidíme a chtěl jsem se jen lehce vyvětrat. Co to tady vlastně vyprávím?!? "Existují dva extrémy v literární produkci. Text, kde každé slovo má svůj význam a odebráním jediného z nich se hroutí celá struktura díla - literární ideál. Druhý extrém je text, kde se smysl díla rozplývá v množství nicneříkající výplně - literární masturbace, postrach všec spisovatelů a lehká kořist literárních kritiků." Mám pocit, že jsem právě klesl pod prách snesitelnosti druhého zmíněneho extrému....no..... nic. Jak říkám, příšerně jsem se nudil, poslal jsem asi dvě stě zoufalých sms Livii, až konečně kolem půlnoci můj anděl zazvoní na dveře. Jsem zachráněn! Chvíli se ještě udržuje zdvořilá konverzace a pak frrrrrrrrr ... jedny dveře ... pár schodů ... druhé dveře .... nádvoří .... průjezd .... vstupní vrata .... a ... ufff ... jsme venku. Rue de Bourg Tibourg dnes opravdu není klidné místo. V prvním patře nad restaurací KOdo je dnes nějaká akce. Zamáváme do oken, prohodíme pár slov s opilým oslavencem a míříme si to směrem k rue Vieille du temple. Ulice proslavená gay podniky - ve vší počestnosti - je až k neuvěření, kolik ulic staré Paříže je doslova obležená bary a restauracemi. Toto je jedna z nich: 80 % ulice tvoří výlohy a ... muzikologická vložka ... přijďte si poslechnout akustickou polystylovost zvuků mísících se v uších kolemjdoucích. Z místních barů je mi nejsympatičtější Restaurant Okawa na rohu s rue de Rosiers. Prvního, čeho si všimnete je milý bar vždy obklopený místními pařížany. Projdete-li malými dveřmi, dostanete se k úzkému kamennému schodišti, které vás zavede do sklepení, kde se nachází luxusní restaurace. Jsou to dost velké katakomby, trošku ve stylu kitsch. Ale ve spojení s gotickým zdivem to vyzní velice příjemně. Obsluha je profesionální a kuchař Marc vaří velice dobře. Kdybyste si tam někdy chtěli zajít, je lepší víkend, kdy je otevřený sklep. Je i kousek restaurace v přízemí otevřené denně, ale je tam hodně nesympatický číšník. Dáme si skleničku Martini, poslechneme klepy co přinesl vítr z místních zatuchlých uliček a odcházíme ulicí rue de Rosiers. Naproti nové umělecké pekárně, kde dělají vynikající sendviče bydlí Livia. Pomalu otevírám stará těžká vrata na nádvoří. Pár schodů do prvního patra .... vstupujeme do prostorného studia ... "klap" .... Dobrou noc.

zdál se mi sen

Zdál se mi sen, byl to asi ten nejhezčí sen, který se mi tady v Paříži zdál. Znáte ty přízemní sny, které akorát rekapitulují pocity a události předchozích dnů. Někdy se nám podaří vysnít sen, který není vzpomínkou na pocity a události, ale který je tou událostí a na který pak celý den vzpomínáme s úsměvem na tváři. Sen, který vám budu vyprávět ve mě zanechal pocit, že má imaginace je schopna vytvořit obraz dokonalého štěstí a to štěstí je ve mě ještě teď, kdy jsem již čilý a kompletně celý v realitě .... no ... kompletně .... to bych přeháněl, nicméně vraťme se o pár dnů a hodin zpět .......
......Je večer a já se vracím z nějaké párty. Jedu autobusem na totální banlieu Paříže až do míst velkých prefabrikovaných činžáků, kde každý dům vypadá jako ten vedlejší. Trošku jsem se zamyslel a najednou mi přišlo, že už jsem tam, kde jsem měl vystoupit. Rychle vyletím z autobusu, projdu pár ulic a vidím, že jsem v na sídlišti Jižní město v Praze. Tam jsem bydlel, když jsem byl malý a žádné jiné místo na světě se mi nevrylo do paměti tak jako toto. Řada velkých dlouhých paneláků, poloprázdné parkoviště a hned za ním silnice a autobusová zastávka. Tady jsem vystoupit ale nechtěl. Já přeci bydlím jinde. Najednou vidím, že přijíždí noční autobus „01“. Vůbec nevím kam jede, ani co tu dělá. Jednička přeci dělá okruh centrem Paříže a ne po banlieu. Nicméně nastoupím do autobusu a postavím se do prostřed k oknu naproti dveřím. Není tam moc lidí, přesto stojím a držím se koženého úchytu na ocelové tyči nad mojí hlavou. Neznám cestu kudy jede, což není nic divného. Zaráží mě až obrovská křižovatka asi tak odhadem šesti dálnic na několika širokých mostech stojících v několika úrovních nad sebou. Vjíždíme na jeden z mostů, podívám se vpravo – všude kolem je blankytně modré moře. Ne, nejsem na Baleárech, Je studeně modré a v ne zas tak velké dálce je několik ledovců. Všude kolem jsou ledovce a krápníky. I na autobuse jsou krápníky. Svítí slunce, je čistá obloha a jen odhaduji zpoza skla vyhřátého autobusu, že venku musí být opravdová zima. Můj pohled je fixován směrem z velkého okna autobusu. Most není zas tak dlouhý, ale zdá se to být věčnost co mi poskytuje takovou podívanou. Zavalí mě pocit neuvěřitelného štěstí, který vyvrcholí v smích. Směju se jak blázen v blízkosti netečných cestujících. Nechápou, že je to sen, protože oni jsou také sen. Ale já ne, já ten sen vlastním - možná on vlastní mě. Alespoň na malý okamžik se do mě zahryzl jako neposlušný bílý pudl s růžovou mašlí na hlavě. Jako bych cítil tu bolest a sílu v jeho zubech. Nedotýká se však mých nervů, ale mýc pocitů a nutí mě smát se stále více a více. Nepřestávej, drž mě, ohavný bílý pudlíku, tiskni a nepouštěj jak dlouho to půjde. Čím větší jizvu vykousneš, tím ti budu vděčnější!!!

Den druhý

Tak jsem se probudil na velké posteli na mezaninu malého bytu na rue du Bourg Tibourg..... co tady asi delam .... jak jsem se sem asi dostal ..... Lorenzo!!!!!! ....... aha ...... Bastille...... uz si matne vzponínám ...... Všechno to asi začalo tam kde to skončilo - na rue du Bourg Tibourg. Otevírali zde novou vinotéku a pozvali nás na ochutnávku ..... Nevěřte Milošovi Kopeckému, který tvrdí, že alkohol v malé míře neškodí v jakémkoli množství! No, ochutnali jsme celý krámek a přinesli jsme si domů dvě lahve perlivýho vína ... na značku se mě neptejte a na chuť .... to můžete ... ovšem jen toho prvního ...... Koupili jsme si dva steaky, které jsem Livii doma udelal na smetaně s červeným víně ... pozvěte si mě taky někdy domů - jsem skvělý kuchař - ale nádobí myjete vy! Ah ano, zapomněl jsem uvést - opět ta Livia. Tak jsme se najedli, otevřeli druhou lahvinku a začali se koukat na jeden "pédé film" Byla to trochu schýza, no ale co. Musíme se připravit na dnešek, čekají nás tři filmy Davida Lynche. Koho zajímají speciální večery tohoto druhu, zajděte si do Cinema Champo, 51 Rue des Ecoles, pořádají tam zajímavé dýchánky. Už se chystám téměř vyrazitt domů a nezlobit, v tom zavrčí telefon ..... Lorenzo. "Bastille - ti aspetto la" D´accord, on y va. Náměstí Bastille je tam, kde to všechno tehdy začalo... a docela nevinně. Ona ta historie vždycky trošku přehání. Když nám svrhli pana Slavatu s Bořitou a jejich písařem, tak se akorát trošku svezl, jak to dělá můj synovec v zimě na horách. A strhla se z toho válka, kvůli které jsme přišli o krásnýho Saturna od Adriana de Vries, na kterého teď musíme do Louvru. No a Bastille? Tam těch vězňů bylo asi tak čtyři, možná osm ... a změnilo to sociální systém starý co lidstvo pamatuje. Jen malou odbočku, věera jsem četl jeden článek: "modernost je stará jak lidstvo samo" ... Vraťme se zpět: po staré pevnosti karla V. zde zbyl jen památní sloup s andělíčkem na vrcholu. To nevadí ....

Le Marais

Čtvrť le Marais je všeobecně známá jako ostrov gayů. Proč je zde tolik gayů by myslím chtělo podrobnou sociologickou analýzu. Každopádně kromě toho, je tato čtvť atraktivní pro všechny pařížany a turisty jakbysmet. Tento kousek pravého břehu Seiny, pár metrů za Notre Dame a Hotel de Ville, je opravdový ráj pro všechny, kteří mají rádi moderní život. Přízemí celé čtvrti je jedna velká výloha obchodů s beauty, designem, luxusním oblečením a především bary. S Livií vplouváme do Marais za le Hotel de Ville, Livia svýma dlouhýma nohomama a krásnými blond vlasy na vteřinku zastaví provoz na Rue Rivoli a za doprovodu andělských tónů klaksonů nás vítají pomyslné duhové brány čtvrti snů. Vydáváme se vstříc dobrodružství ulicí Rue du Bourg Tibourg. Stojí za pozornost díky čokoládovému krámku po levé straně ulice...proslýchá se, že jsou nejlepší v celé Paříži .... a hlavně kvůli vegetariánské restauraci KOdo, ale o té až jindy. Dnes máme chuť na klasiku: "jdeme domů" říkám Livii. Mile souhlasí, protože ví, že naše kroky vedou absolutně jinam, než domů. Naše kroky se zastaví před zpustle červeným barem L´Oiseau Bariolé. Bar z jedné strany kompletně otevřený do ulice zde stál snad dříve, než palác Charlese V. Jistě, od té doby zmoderněl..... Vkráčíme pomyslnými dveřmi, do doby někdy mezi rokem 1880 a 1960. Úmyslně neartikulovaný design, připomínající salón starého domu mé tety Madelein von Prack na úpatí Petřína na Malé straně pražské, nás vtáhne dovnitř intenzitou exnuté sklenky absinthu a praští s námi do červeného křesla v levém koutě baru. Ethno dance linoucí se ze stropu lokálu z nás smyje aroma ulice a v ten okamžik jsme připraveni se ponořit do světa likérů, cocktailů, shakeů a dalších lihovin nápojového lístku. Při výběru nemá cenu hledět na cenu, neboť druhá sklenka pouze za euro odrazí jakýkoli komplex marnotratného syna. Livia je klasik, slané chuti margherity nikdy neodolá. Já zůstávám u svého rumu s limetkou. Je teprve sedm, ale v baru není k hnutí a kouř cigaret a nargile pomalu plní prostor od stropu dolů.... "Un autre, s´il te plait" ..... slazený rum pomalu proniká do žil a cítím jak postupuje po krku až do hlavy. Jako mrazivé polibky neznámého milence ve středověké posteli podkrovního apartmá hotelu Saint Merry, čerpající mystickou spiritualitu ze zdí přilehlého gotického kostla Saint Merry mě prostupuje chladivý proud božského kubánského nápoje. Po pátém tahu z nargile a posledním doušku již několikáté sklenky rumu a tequilly na nás padá háv zasněné melancholie ..... "au bout et avec silence" ..... jen z dálky slyším Denise ..... "Lasciate mi in pace".... oni ti nerozumějí, Livia, ale oba víme, že nás mají rádi i takto ....

Den první

Vrrrr, vrrrrr .... Upřímě řečeno, mám vždy stres zvednout telefon, protože někdy těm potrhlým francouzům nerozumím ani slovo.... „Oui, haló?“ Livia! Livia je krásná drobná sympatická blondýnka z Florencie, tam naštěstí jazyková bariéra není. Tam vlastně není žádná bariéra. „Takže v šest na Place de la Sorbonne, un bisou“. Jdu rychlým krokem po Boulevard Saint Michelle, občas se kouknu do jedné z výloh Gibert Joseph, mají tam vždy zajímavou knížku či CD....ostatně i spoustu nezajímavých, protože Gibert Joseph má snad vše co kdy prošlo francouzskou distribucí. Červeno bílý znak banky Société Generale mi vždy připomene domov – mají stejné logo jako Komerční banka – proč asi? Kdo nemá rád globalizaci jako by říkal, že si jde useknout pravý palec, protože se mu nelíbí. Jsou to malichernosti všedního života. Mě zajímá obloha, protože takovou paletu šedivé a tmavě modré jsem v životě neviděl. Ale líbí se mi to, protože se vítr opírá do mého kabátu a připadám si jak Rimbault vracející se z flámu. Jistě, rozdíly tu jsou – já na flám teprve jdu. „Ahoj zlato“ Obligátní pusinky na tvářičky – Babičko moje, jak jsem Ti vděčný, že jsi mě takto nelíbala, když jsem byl malý. Teď bych se totiž asi při každém setkání s kýmkoliv pozvracel! Znáte ty komplexy z mládí stráveném na venkově! ....Eh, první kapka..... kéž by to u ní zůstalo. „Mám pocit, že asi zmokneme“ říkám. „Mám pocit, že se blíží konec světa podle té oblohy“ Dobrej vtip, Livia, ale mohly bychom si ho říct třeba někde pod střechou? Université de la Sorbonne byla založena 1257 zpovědníkem Ludvíka IX, Robertem de la Sorbonne. Vletíme hlavním vchodem na nádvoří. Majstátní kaple Eglise de la Sorbonne stojí na severní straně pompézního nádvoří barokní university postavené kardinálem Richellieu. Sklání se na nás s majestátností antického chrámu na vrcholku universa vzdělanosti. A ani proudy deště bičující její pompézní fasádu nesmažou staletí vzpomínek studentů memorujících zde denně zkamenělou nauku humanitních věd, nesmažou ani pach talárů profesorů vznešené církve katolické..... Po půlhodince toulání se labyrintem chodeb a schodišť vycházíme na Rue St. Jaques a řítíme si to dolů směrem přes ostrov la Cité do čtvrtě Marais.

Úvodem

...... podzim zaklepal na brány Paříže a zahalil jí šedivou pokrývkou melancholie, kterou přiživuje občasnými vlezlými deštíky. I do mě se tato melancholie zahryzla jak protivný jezevčík té paní z prvního patra. Ale rozhodl jsem se, že se budu bránit a strávím celé protivné období honbou za dobrodružstvími bizarních uliček a tmavých starých barů v mystické čtvrti Paříže - Marais.
Neberte tedy tento seriál jako příručku od Michelina, ale věřte, že vás provedu vším co je v Marais zajímavé pro člověka, který zde tráví většinu svých toulek v nicotné prázdné touze utratit veškerý čas, který na něj padá jak ta šedivá dešti prosáklá deka melancholie ....