Den třetí

Lorenzova fanatická vášeň zvát každý večer někoho na večeři mě dovádí pomalu ale jistě k šílenství. Dneska máme spaghetti alla carbonara ..... clik clik ..... aaaaauž jdou hosti! NO TO MÁM RADOST. Teď se musím zvednout, usmát se a říct: "Bon jour mes cheries" ... a začít vtipnou a zábavnou konverzaci..... ..... "Salut, bon jour" ........... no a máme to za sebou. Najedli jsme se, pobavili se ... Btw, věděli jste, že existuje "modern english"?!? Je jazyk, kterým mluví staří britové, to je "perfect english" a jazyk, kterým mluví mladí, to je "modern english"! Hmmm, všude jinde se tomu říká hovorová angličtina, ale pozor! Tady jde o vývoj, ne o degradaci ... až mě zaráží, kolik může existovat různých pohledů na věc.
Dneska jsem se příšerně nudil, věřte mi. Po pěti hodinách spánku a skvělém pátečním večírku je velice těžké vést nicneříkající zdlouhavý rozhovor během obligátní již asi sto padesáté večeře! No nevydržel jsem to a odskočil jsem se nadýchat čerstvého vzduchu na Rue de Rivoli. Je to kousek, jezdí tam auta, v deset večer všechny obchody zavřené, bary tam skoro nejsou - zkrátka dokonalé osamělé místo nato, abyste tam potkali . ... . Livii. Dnes se celý den neozvala a už chápu proč. "Salut Jerry, je m´appelle Geoffrey" Ahoj Geoffrey, milý chlapík, herec. Teď právě točí nějaký film s režisérem filmu "The spanish apartement". Hlavně má hodně kamarádů, kteří zajímají mě atd. No uťal jsem to rychle. Beztak se s Livií za chvíli uvidíme a chtěl jsem se jen lehce vyvětrat. Co to tady vlastně vyprávím?!? "Existují dva extrémy v literární produkci. Text, kde každé slovo má svůj význam a odebráním jediného z nich se hroutí celá struktura díla - literární ideál. Druhý extrém je text, kde se smysl díla rozplývá v množství nicneříkající výplně - literární masturbace, postrach všec spisovatelů a lehká kořist literárních kritiků." Mám pocit, že jsem právě klesl pod prách snesitelnosti druhého zmíněneho extrému....no..... nic. Jak říkám, příšerně jsem se nudil, poslal jsem asi dvě stě zoufalých sms Livii, až konečně kolem půlnoci můj anděl zazvoní na dveře. Jsem zachráněn! Chvíli se ještě udržuje zdvořilá konverzace a pak frrrrrrrrr ... jedny dveře ... pár schodů ... druhé dveře .... nádvoří .... průjezd .... vstupní vrata .... a ... ufff ... jsme venku. Rue de Bourg Tibourg dnes opravdu není klidné místo. V prvním patře nad restaurací KOdo je dnes nějaká akce. Zamáváme do oken, prohodíme pár slov s opilým oslavencem a míříme si to směrem k rue Vieille du temple. Ulice proslavená gay podniky - ve vší počestnosti - je až k neuvěření, kolik ulic staré Paříže je doslova obležená bary a restauracemi. Toto je jedna z nich: 80 % ulice tvoří výlohy a ... muzikologická vložka ... přijďte si poslechnout akustickou polystylovost zvuků mísících se v uších kolemjdoucích. Z místních barů je mi nejsympatičtější Restaurant Okawa na rohu s rue de Rosiers. Prvního, čeho si všimnete je milý bar vždy obklopený místními pařížany. Projdete-li malými dveřmi, dostanete se k úzkému kamennému schodišti, které vás zavede do sklepení, kde se nachází luxusní restaurace. Jsou to dost velké katakomby, trošku ve stylu kitsch. Ale ve spojení s gotickým zdivem to vyzní velice příjemně. Obsluha je profesionální a kuchař Marc vaří velice dobře. Kdybyste si tam někdy chtěli zajít, je lepší víkend, kdy je otevřený sklep. Je i kousek restaurace v přízemí otevřené denně, ale je tam hodně nesympatický číšník. Dáme si skleničku Martini, poslechneme klepy co přinesl vítr z místních zatuchlých uliček a odcházíme ulicí rue de Rosiers. Naproti nové umělecké pekárně, kde dělají vynikající sendviče bydlí Livia. Pomalu otevírám stará těžká vrata na nádvoří. Pár schodů do prvního patra .... vstupujeme do prostorného studia ... "klap" .... Dobrou noc.