zdál se mi sen

Zdál se mi sen, byl to asi ten nejhezčí sen, který se mi tady v Paříži zdál. Znáte ty přízemní sny, které akorát rekapitulují pocity a události předchozích dnů. Někdy se nám podaří vysnít sen, který není vzpomínkou na pocity a události, ale který je tou událostí a na který pak celý den vzpomínáme s úsměvem na tváři. Sen, který vám budu vyprávět ve mě zanechal pocit, že má imaginace je schopna vytvořit obraz dokonalého štěstí a to štěstí je ve mě ještě teď, kdy jsem již čilý a kompletně celý v realitě .... no ... kompletně .... to bych přeháněl, nicméně vraťme se o pár dnů a hodin zpět .......
......Je večer a já se vracím z nějaké párty. Jedu autobusem na totální banlieu Paříže až do míst velkých prefabrikovaných činžáků, kde každý dům vypadá jako ten vedlejší. Trošku jsem se zamyslel a najednou mi přišlo, že už jsem tam, kde jsem měl vystoupit. Rychle vyletím z autobusu, projdu pár ulic a vidím, že jsem v na sídlišti Jižní město v Praze. Tam jsem bydlel, když jsem byl malý a žádné jiné místo na světě se mi nevrylo do paměti tak jako toto. Řada velkých dlouhých paneláků, poloprázdné parkoviště a hned za ním silnice a autobusová zastávka. Tady jsem vystoupit ale nechtěl. Já přeci bydlím jinde. Najednou vidím, že přijíždí noční autobus „01“. Vůbec nevím kam jede, ani co tu dělá. Jednička přeci dělá okruh centrem Paříže a ne po banlieu. Nicméně nastoupím do autobusu a postavím se do prostřed k oknu naproti dveřím. Není tam moc lidí, přesto stojím a držím se koženého úchytu na ocelové tyči nad mojí hlavou. Neznám cestu kudy jede, což není nic divného. Zaráží mě až obrovská křižovatka asi tak odhadem šesti dálnic na několika širokých mostech stojících v několika úrovních nad sebou. Vjíždíme na jeden z mostů, podívám se vpravo – všude kolem je blankytně modré moře. Ne, nejsem na Baleárech, Je studeně modré a v ne zas tak velké dálce je několik ledovců. Všude kolem jsou ledovce a krápníky. I na autobuse jsou krápníky. Svítí slunce, je čistá obloha a jen odhaduji zpoza skla vyhřátého autobusu, že venku musí být opravdová zima. Můj pohled je fixován směrem z velkého okna autobusu. Most není zas tak dlouhý, ale zdá se to být věčnost co mi poskytuje takovou podívanou. Zavalí mě pocit neuvěřitelného štěstí, který vyvrcholí v smích. Směju se jak blázen v blízkosti netečných cestujících. Nechápou, že je to sen, protože oni jsou také sen. Ale já ne, já ten sen vlastním - možná on vlastní mě. Alespoň na malý okamžik se do mě zahryzl jako neposlušný bílý pudl s růžovou mašlí na hlavě. Jako bych cítil tu bolest a sílu v jeho zubech. Nedotýká se však mých nervů, ale mýc pocitů a nutí mě smát se stále více a více. Nepřestávej, drž mě, ohavný bílý pudlíku, tiskni a nepouštěj jak dlouho to půjde. Čím větší jizvu vykousneš, tím ti budu vděčnější!!!