2ND EDITION - JERRY IN .....

Vážení a milí, i ti méně milí a nemilí. Po půl roce aklimatizace jsem se rozhodl se opět zbavit literárního přetlaku. Abyste byli v dokonalém obraze (poprvé a naposledy), jsem povinnen vám oznámit, že jsem opustil meccu bohémů. Čím déle jsem pryč z Paříže, dím více se mi stýská po tom bezstarostném životě a po hysterických příbězích s Livií a ostatními. Nicméně není čeho litovat, neboť má nová destinace je snad ještě zajímavější. Přestěhoval jsem se do města duchů.
Právě sedím v prasteré místnosti obklopen historickými tisky a rukopisy a nechávám na sebe dýchnout zatuchlinu jezuitských kněží, kteří si tu ukájeli své choutky na žácích, kteří toužili být jako sví učitelé. Takto se, vážení, přenáší tradice se všemi dobrými i špatnými stránkami. Jakpak asi jdou dohromady obskurní pózy dřevěných amorů s teoretickými spisy, které jsou jimi v regálech drženy? "vox populis, lex regis" - jste si jistí????
Dívám se na matematiky v idealizovaných řeckých rouchách na stropě a v památném tichu starého konventu poslouchám zvuk bronzových zvonů. To okno je jak časo prostorový filtr, který nevpustí ruch současnosti ani výdobytky novodobých dějin. Vnímám jen staré ovzduší prastaré meccy inteligence....

20 května

Tak dnes máme dvacátý den slunečného, rozkvetlého a vyvoněného měsíce. Ptáčci zpívají své pařížské serenády, květy tulipánů a narcisů jim dělají design background pod bleděmodrou oblohou, kterou propichuje mramorové bělmo Sacre-Coeur a Notre-Dame ....
... hovno hovno zlatá rybko!

Počasí nás nalákalo ke konci dubna, prvního ještě bylo taky hezky a pak se to zatáhlo a prší a prší a prší. Vím, že tento rok je klima tak nějak v přechodu a proto neví co chce a 20 května je téměr stejné počasí jak před třemi měsíci.

A tak spí ptáčci, tulipány a narcisy to taky zabalily, věže Notre-Dame a Sacre-Coeur znuděně splývají s šedivou oblohou a já ... já nějak nesdílím melancholické nálady deštivé Paříže. Jsem prostě nasranej, že se nemůžu opalovat na Quai Saint-Bernard a koukat se bláznivé Iry točící se dokola okolo starého houslisty skřípajícího lidové tanečky ... nebo na dva sjetý tanečníky kroutící se v bizarních polohách za zvuku psychadelic industry z přenosnýho kazeťáku ... nebo na sexy černou holku a sexy černýho kluka tančící tango, vrhající sexy černý stín na bílou prosluněnou dlažbu.
No uznejte sami, nebylo by to lepší???

Les adieux

Golo to má za sebou!

Nevím, jestli jsem se vám již svěřil, ale žiji v komunitě DSPI - Paris (dočasná ztráta původní identity, komunita Paříž), skupina lidí nakažených virem Erasmus. Člověk se nakazí a octne se v nějaké zemi, ( virus Erasmus funguje stejně ať se octnete ve Vídni či v Paříži ci kdekoli jinde v Evropě) a užívá si nevázané zábavy se stejně nakaženými lidmi, jimž byl tímto virem amputován denní styk s povinnostmi, starými zvyky, i návyky spojenými s původním místem bydliště. V rámci mentální sebezáchovy si organizmus vytoří nové návyky, nové kamarády i nové povinnosti, je-li třeba. Všechny tyto návyky jsou úzce spojené s nevázanou lehkomyslnou zábavou - hlavním symptomem viru DSPI. Nejrychleji se totiž vytváří návyky na cokoli, co se děje často a opakovaně - málo práce, cestování, honba za památkami a různé oslavy. Občas se stane, že se někdo vyléčí, DSNI se vytratí a nastane proces opuštění komunity nakažených arekuperace původni identity, proces nazývaný TRPI (trvalá rekuperace původní identity). Tento proces vyvolá v ostatních nakažených přirozenou obrannou reakci, vyvolanou hlavním symptomem viru DSPI - nevázané kondolenční oslavy.

Golo již minulý týden pocítil nevolnost doprovázenou nutkavou potřebou vrátit se do Německa a jakmile nám to řekl, již jsme všichni věděli, co to znamená - Golo je na řadě! Včera se dostal do poslední fáze, při které jsme mu samozřejmě všichni byli nablízku. Rozběhlo se to rychle a z nenadání. Za doprovodu kondolenční hudby ve stylu disco-house a za přítomnosti nás všech nastala vrcholná fáze Golova Návratu do normálního života. Smuteční obřad nazýván "Fete des adieux" (oslava na rozloučenou). Vše mělo normální regulerní průběh, jen jedna věc mě znepokojuje: Nedostaví se do dvou, tří měsíců řetězová reakce hromadného vyléčení?!?

Na závěr přikládám pár dokumentárních snímků komunity DSPI - Paris, pořízených na smutečním obřadě pacienta Golo, Německo.

Pacienti původem z Velké Británie - Josephine(vlevo) a Tommy (vpravo)

Pacientka původem z Itálie, Diana (uprostřed)

Pacienti z České Republiky, Jerry (vlevo) a z Itálie, Livia (vpravo)

Pacienti původem z Itálie, Mauro (vlevo) a Livia (vpravo)

Přejeme hodně štěstí k co nejpomalejšímu uzdravení!!!

Piste, reagujte, smejte se, rozcilujte, hlavne nebudte lhostejniiii

Vážení mě milí, mě nemilí i mě neznámí.
Vy všichni, kterým jsem milý, protivný či lhostejný, přidejte mi do připomínek co se vám protiví, co vás zaujalo, co jste nepochopili, co vás nadchlo, co vás naštvalo, co vás rozesmálo ... zkrátka dejte mi vědět, že tam na druhé straně někdo je, kdo to čte. Neboť to je důvod, proč tento blog píšu na veřejných stránkách a ne na toaletní papír, který pak s ostatními nepotřebnými produkty mého organizmu spláchnu do záchodu.

Váš pařížský zpravodaj!

Rue des Rosiers

Rue des Rosiers je hlavní ulice židovské čtvrtě Marais. Jen na upřesnění. V současné době se o starobylou čtvrť dělí židovští starousedlíci a homosexuální novousedlíci. Geografická hranice obou čtvrtí je Rue Vieille du temple, ulice plná gay barů a restaurací, z nichž ten nejstarší, Au vieux cheval, byl založen již v polovině devatenáctého století. Z Rue vieille du temple odbočuje ulice Rue des Rosiers, pomyslné hranice gay čtvrti střeží bar Amnesia, classy bar navštěvovaný zahraničními pařížany a protilehlý restaurant bar Okawa je bar pro pařížany, restaurant pro bohaté pařížany. Zde ráj gayů končí a začíná ráj Kebab hospůdek a různých židovských specialit. Ulice, zvláště o víkendu, je téměř neprůchozí kvůli obrovským frontám do restaurací - kebab v Rue des Rossiers je vyhlášený v celé Paříži - a kvůli promenujícím spoluobčanům. Jakoby by byl nepsaný zákon, že kdo o víkendu neprojde touto ulicí, jako by vůbec nebyl na procházce. Sem tam je třeba se vyhnout dělníkům, muzikantům, žebrákům, prodavačům různého zboží..... Konverzaci si nechte na jinam, tady neuslyšíte sami sebe, natož svého souseda. Úderem třetí hodiny ráno se vzhled ulice naprosto změní. V tuto noční hodinu je absolutně jedno o jaký den v týdnu se jedná. I ve frenetickou sobotu židovská Marais usíná po druhé hodině ranní, kdy své bary zavírají zmínění queer strážci Amnesia a Okawa. Tmavě žluté světlo pouličního osvětlení se odráží o tmavě šedou dlažbu a vytvváří teplé uklidňující leskle žluté skvrny na šedé dlažbě osazené v době, kdy tyto starobylé domy byky novostavbami. Kandelábry vrhají bizarní stíny na tmavé stěny úzké ulice. Dokonalé ticho je váš jediný společník... a váš stín...málem bych zapomněl ... občas vás předběhne, občas vy jeho, to podle toho jak míjíte jednu lampu za druhou. Zajímalo by vás co se děje za zdmi této mystické ulice prosycené dýmem svíček z nočních studií kabaly? Mě ne. V době, kdy touto strnule tichou ulicí procházím to totiž vždycky velice dobře vím. V okenním trojúhelníku na křižovatce Rue des Écouffes a Rue des Rossiers bydli Edoardo, Marco a Livia. Dnes proběhla drobná večeře u Livie. Za pojídání špaget s rucolou a minirajčátky - kulinářské maximum Livie - se probíral rozdíl mezi science politique et études politiques (politologií a politickými studii) a filosofií T.G.Masaryka od Jana Patočky. Atmosféru dokreslovalo psEudocountry Johnyho Cashe ... a tři láhve vin rouge d´Anjou. ... Mimochodem, tak jsme nějak nevyřešili, zda titul vévoda z Anjou byl automaticky přidělen mladšímu bratrovi krále, či je to jiná oblast Francie. No, kdyby to někdo věděl, budu za tuto informaci rád.
V jednu hodinu vyhnalo poslední metro naše hosty do svých domovů, probrali jsme s Livií maniakální deprese našich přítelů a v půl čtvrté jsem na pověstné žluto-šedé dlažbě Rue des Rosiers i já ... sám ... s temnými židovskými krámky a tmavě žlutým světlem kandelábrů, vrhajícím stíny na stěny domů, za jejichž stěnami prosycenými dýmem svíček z nočních studií kabaly se odehrává ... zajímalo by vás co? Edoardo spí, Marco určitě někde honí chlapy, Livie otevírá J.P.Sartera s Modiglianim na titulu a ti ostatní ... co my víme. Ticho, stíny, světlo kandelábrů a staré vlhké zdi nám to neřeknou, ty v nás maximálně vzbudí touhu odkrýt tajemství této ulice ...

SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS

A dnes trošku symboliky:
Sator Arepo Tenet Opera Rotas: Ten, který píše, má v ruce svitky.
Je to stará křesťanská symbolika. Když se nad tím zamyslíte, nejde jen o lehké konstatování faktů. Ačkoli nejsem zastáncem křesťanské filozofie, cokoliv spjaté se symbolikou mě přitahuje. Ten, který píše, ví co píše a jestli to píše dobře, již předem ví všechny souvislosti toho, co píše. Uvědomuje si dobře souvislosti, význam i důvod toho, co mu stálo za to vzít do ruky pero a ušpinit vzácný svitek. Když se na to podíváme trošku oklikou, neznám člověka, který by se pustil do diskuze či sporu o něčem, o čem by nevěděl alespoň minimum souvislostí. Převedeme-li to do křesťanských souvislostí, znamená to, že ten, ketrý nám v Bibli stvořil svět, věděl velmi dobře o co jde a není nic jednoduššího a geniálnějšího, než to dokázat samotnou stejnou větou. „Voilà, já vím všechny rozměry toho co říkám“ A že to má moho rozměrů, minimálně čtyři:
1) z levého horního rohu horizontálně
2) z levého horního rohu vertikálně
3) z pravého dolního rohu vertikálně
4) z pravého horního rohu horizontálně

SATOR
AREPO
TENET
OPERA
ROTAS

Le Louvre

Znám jednu sochu, bydlí v takový nudli v prvním suterénu Louvru, tak trochu skrytá hlavnímu zájmu návštěvníků. Je to totiž římská socha. A ty přece nikoho nezajímají! Od té doby co jsme se rozhodli poslouchat chytrý pány co rozumí umění, ztrácíme kontakt s mnoha krásnýma věcma.... Oni nám totiž řekli, že Římani všecko převzali a takže je lepší si vybrat Řeky: proč koukat na kopie, když můžem mít oririginál (když pomineme tu maličkost, že většina řeckých soch tak jak je známe, jsou římské kopie). No a tak se koukáme na Laokonta a Niké a všechny ty Hermésy a Herkuly a Afrodity a ..... voilá .... najednou se tady objeví nějakej zesnulej císař, co si stojí jako král se vší pompézností mocného národa, kterému vládnul a všichni kolem chodí s plánkem v ruce a prstem probodávají ten malinkej čtvereček kde má být Venuše Mélská ... "Pche, jen se pachtěte za těma holkama bez rukou a hlav. Mě jste totiž všichni uplně ukradený. Já už jsem dva tisíce let mrtvej a jsem rád, protože za svýho života jsem nebyl ani z poloviny tak krásnej. A teď si tady stojím na piedestalu a těch dva tisíce let mi nestačilo na to se na sebe vynadívat, jakou měl ten můj sochař fantazii!" Ano, je to trošku narcis tahleta socha, má být na co ale pyšnej. Pokaždý si k ní stoupnu a jenom se dívám. Na nohu, na tu ruku, co má zvednutou, aby se mu odkryl pravý bok, na krásný proporce prsou. Jak asi ti sochaři museli milovat a obdivovat lidský tělo. Přece normální řemeslník nedokáže tak dokonale vystihnout ideální krásu. Navíc takovou, která už je aktuální přes dva tisíce let. Kolik obličejů musel vidět, kolikrát musel být v amfiteátru na atletických hrách, jak moc se musel koncentrovat na každý sval každýho mladíka, aby z toho pak vydedukoval co je to, co dělá někoho objektivně krásnýho! Jaká komplikovaná rovnice křivek, poměrů velikostí vzdáleností jednotlivých detailů lidského těla! Hledat a pak i vidět tolik krásy kolem sebe aktivním zkoumavým pohledem, to vás musí donutit milovat každou ránu dláta do toho bílýho šutru. No a z tý lásky a obdivu ke kráse pak vyroste tenhle chlapík, kterému nemůžete říct co si o něm myslíte: On si totiž myslí všechno na co myslel ten sochař když z toho kusu šutru tesal dokonalý křivky objektivně ideální lidské bytosti. A pak si myslí všechno co si o něm řekli všichni ti mudrcové za celou historii našeho světa. A copak si asi myslí o těch kriticích všech mudrcích, kteří ho svými traktáty poslali do tý malý nudle v prvním suterénu? Zajděte si taky k němu občas na pár hodin stoupnout, dá vám to velice jasně najevo.