Le Louvre

Znám jednu sochu, bydlí v takový nudli v prvním suterénu Louvru, tak trochu skrytá hlavnímu zájmu návštěvníků. Je to totiž římská socha. A ty přece nikoho nezajímají! Od té doby co jsme se rozhodli poslouchat chytrý pány co rozumí umění, ztrácíme kontakt s mnoha krásnýma věcma.... Oni nám totiž řekli, že Římani všecko převzali a takže je lepší si vybrat Řeky: proč koukat na kopie, když můžem mít oririginál (když pomineme tu maličkost, že většina řeckých soch tak jak je známe, jsou římské kopie). No a tak se koukáme na Laokonta a Niké a všechny ty Hermésy a Herkuly a Afrodity a ..... voilá .... najednou se tady objeví nějakej zesnulej císař, co si stojí jako král se vší pompézností mocného národa, kterému vládnul a všichni kolem chodí s plánkem v ruce a prstem probodávají ten malinkej čtvereček kde má být Venuše Mélská ... "Pche, jen se pachtěte za těma holkama bez rukou a hlav. Mě jste totiž všichni uplně ukradený. Já už jsem dva tisíce let mrtvej a jsem rád, protože za svýho života jsem nebyl ani z poloviny tak krásnej. A teď si tady stojím na piedestalu a těch dva tisíce let mi nestačilo na to se na sebe vynadívat, jakou měl ten můj sochař fantazii!" Ano, je to trošku narcis tahleta socha, má být na co ale pyšnej. Pokaždý si k ní stoupnu a jenom se dívám. Na nohu, na tu ruku, co má zvednutou, aby se mu odkryl pravý bok, na krásný proporce prsou. Jak asi ti sochaři museli milovat a obdivovat lidský tělo. Přece normální řemeslník nedokáže tak dokonale vystihnout ideální krásu. Navíc takovou, která už je aktuální přes dva tisíce let. Kolik obličejů musel vidět, kolikrát musel být v amfiteátru na atletických hrách, jak moc se musel koncentrovat na každý sval každýho mladíka, aby z toho pak vydedukoval co je to, co dělá někoho objektivně krásnýho! Jaká komplikovaná rovnice křivek, poměrů velikostí vzdáleností jednotlivých detailů lidského těla! Hledat a pak i vidět tolik krásy kolem sebe aktivním zkoumavým pohledem, to vás musí donutit milovat každou ránu dláta do toho bílýho šutru. No a z tý lásky a obdivu ke kráse pak vyroste tenhle chlapík, kterému nemůžete říct co si o něm myslíte: On si totiž myslí všechno na co myslel ten sochař když z toho kusu šutru tesal dokonalý křivky objektivně ideální lidské bytosti. A pak si myslí všechno co si o něm řekli všichni ti mudrcové za celou historii našeho světa. A copak si asi myslí o těch kriticích všech mudrcích, kteří ho svými traktáty poslali do tý malý nudle v prvním suterénu? Zajděte si taky k němu občas na pár hodin stoupnout, dá vám to velice jasně najevo.

Den pátý

Wow, to uz je paty den?!? To se teda cinim, na to ze jsem tady uz ctvrty mesic.....
Dnes byl zvlastni vecer....... dalsi vecer u nas doma .... Tentokrat se delalo asi deset predkrmu, la carbonara a dva deserty. „La crema“ – recept lorenzovy babicky a „le truffes“ – ty jsem delal ja. Uz u predkrmu jsme delali co jsme mohli abysme to dojedli, carbonara, to byla bitva s nasima zaludkama, „la crema“, to byla absolutni prohra nasich zaoudku nad chutovyma bunkama, coz odneslo cele nase telo, kdyz jsme dojedli „les truffes“ ... Absolutni apokalypsa nasich vnitrnosti ... nacez skupinka zdevastovanych spoluucastniku se rozhodlo jit do Bastille do nejakeho klubiku. S Livii jsme se rozhodli udelat sabotaz: rekl jsem ze ji jdu znasilnit .. a tak se vsichni velice rychle ztratili a my jsme meli pokoj....hehe. Pustili jsme si kratkometrazni film s mym milackem, pak Cold play, Moby a Franka...... rekli jsme si par veci, popovidali s Patou po netu a voila´..... nez jsem stacil znasilnit Livii, Lorenzo se Vratil....no......ani ja samotny jsem tomu znasilneni neveril, takze zadny problem. Livie se rozhodla jit domu, opustil jsem tedy velmi sexy Kolbyho a sel jsem ji doprodit ... vzhledem k tomu, ze je to moje laska „aeternelle“ nemohl jsem samozrejme jinak. Po ceste jsme zamavali Denisovi v L´oisoeau Bariolé, podivali se do vitriny gay knihovny ... verili byste ze existuje knihkupectvi s 200 000 gay knihami a casopisy?!? Nic neni nemozne ... v Marais. L´Amnesia i L´Okawa byli jiz zavreny, takze Rue des Rosiers vypadala celkem klidne az na toho houmlesaka s kloboukem prilis nizko pod ocima. Livie, milacek, se mu vyhla tak sikovne, ze me malem obral o penezenku ...ufff ... no prezili jsme vsichni...vcetne meho diesel milacka bez ztraty kvetinky. ...... Jake je to cislo .... 32 ?!? Mozna..... Kod je A 9471 .... vejdete do rozlehleho dvora, date se vlevo az narazite na male dvere ... velice lehce se otevrou – no nedivte se , i v Praze je spoust takovych pristupnych neznamych mist. Kdo chce videt kanaly kde se vysousela nejstarsi ctvrt Parize ne nahodou nazvana Le Marais (bazina), ma jedinecnou moznost. Nekdo si udela romantickou prochazku v Jardin de Touilleries, nekdo jde do kanalu Le Marais .... az na ty krysy to celkem ujde .... pak se da „un bacio“ a jde se na kute .... „bonne nuit, Livia.... et tous vous!“

Den čtvrtý

Tak Nový rok námi prošel jak nezajímavý rozhovor s tím týpkem dneska mojí hlavou a my jsme nakrojili další rok. Už teď vím, že rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" neplatí. Kalit jsem vydržel pouze týden. Dnes je sobota a já sedím v deset hodin u počítače a to poslední co bych si přál, je se zvednout a jít ven. Proooosíííím už neeeeeeeeee! Mým malým studiem v centru Marais se rozléhají nocturna Fréderica Chopina a já v duchu stepuji na rychle vibrujících notičkách bravurních pasáží labilně líbezných romantických melodií. A piju mléko! Lorenzovy těstoviny a těstoviny a zase těstoviny. Proč mě neuklidní, že říká, že jsou pokaždé s jinou omáčkou, takže vlatně máme hrozně pestrou stravu? A kdyby se vám zdálo, že mám dnes trošku depresi, tak to máte dobrý odhad. Bude to asi tím, že už druhý den tak trošku mrholí .... "ta voda padá k zemi" ..... ona vlastně ani nepadá. Ona stojí v prostoru a my se v ní prodíráme jako močálem. Ty malé mikroskopické kapky se nám usazují na kabátě, obličeji, brýlích, vlasech a není to jako déšť. Toto je homogenní hmota malých vodních částeček které stíráme z prostoru, až na nás nezůstane ani nit suchá. No a tak jsem se skryl v šedivém studiu starého paláce Rue du Bourg Tibourg , plném labilních notiček Fréderica Chopina a čekám až to mrholení zmizí .... až ta deprese zmizí .... až .....