Den třetí

Lorenzova fanatická vášeň zvát každý večer někoho na večeři mě dovádí pomalu ale jistě k šílenství. Dneska máme spaghetti alla carbonara ..... clik clik ..... aaaaauž jdou hosti! NO TO MÁM RADOST. Teď se musím zvednout, usmát se a říct: "Bon jour mes cheries" ... a začít vtipnou a zábavnou konverzaci..... ..... "Salut, bon jour" ........... no a máme to za sebou. Najedli jsme se, pobavili se ... Btw, věděli jste, že existuje "modern english"?!? Je jazyk, kterým mluví staří britové, to je "perfect english" a jazyk, kterým mluví mladí, to je "modern english"! Hmmm, všude jinde se tomu říká hovorová angličtina, ale pozor! Tady jde o vývoj, ne o degradaci ... až mě zaráží, kolik může existovat různých pohledů na věc.
Dneska jsem se příšerně nudil, věřte mi. Po pěti hodinách spánku a skvělém pátečním večírku je velice těžké vést nicneříkající zdlouhavý rozhovor během obligátní již asi sto padesáté večeře! No nevydržel jsem to a odskočil jsem se nadýchat čerstvého vzduchu na Rue de Rivoli. Je to kousek, jezdí tam auta, v deset večer všechny obchody zavřené, bary tam skoro nejsou - zkrátka dokonalé osamělé místo nato, abyste tam potkali . ... . Livii. Dnes se celý den neozvala a už chápu proč. "Salut Jerry, je m´appelle Geoffrey" Ahoj Geoffrey, milý chlapík, herec. Teď právě točí nějaký film s režisérem filmu "The spanish apartement". Hlavně má hodně kamarádů, kteří zajímají mě atd. No uťal jsem to rychle. Beztak se s Livií za chvíli uvidíme a chtěl jsem se jen lehce vyvětrat. Co to tady vlastně vyprávím?!? "Existují dva extrémy v literární produkci. Text, kde každé slovo má svůj význam a odebráním jediného z nich se hroutí celá struktura díla - literární ideál. Druhý extrém je text, kde se smysl díla rozplývá v množství nicneříkající výplně - literární masturbace, postrach všec spisovatelů a lehká kořist literárních kritiků." Mám pocit, že jsem právě klesl pod prách snesitelnosti druhého zmíněneho extrému....no..... nic. Jak říkám, příšerně jsem se nudil, poslal jsem asi dvě stě zoufalých sms Livii, až konečně kolem půlnoci můj anděl zazvoní na dveře. Jsem zachráněn! Chvíli se ještě udržuje zdvořilá konverzace a pak frrrrrrrrr ... jedny dveře ... pár schodů ... druhé dveře .... nádvoří .... průjezd .... vstupní vrata .... a ... ufff ... jsme venku. Rue de Bourg Tibourg dnes opravdu není klidné místo. V prvním patře nad restaurací KOdo je dnes nějaká akce. Zamáváme do oken, prohodíme pár slov s opilým oslavencem a míříme si to směrem k rue Vieille du temple. Ulice proslavená gay podniky - ve vší počestnosti - je až k neuvěření, kolik ulic staré Paříže je doslova obležená bary a restauracemi. Toto je jedna z nich: 80 % ulice tvoří výlohy a ... muzikologická vložka ... přijďte si poslechnout akustickou polystylovost zvuků mísících se v uších kolemjdoucích. Z místních barů je mi nejsympatičtější Restaurant Okawa na rohu s rue de Rosiers. Prvního, čeho si všimnete je milý bar vždy obklopený místními pařížany. Projdete-li malými dveřmi, dostanete se k úzkému kamennému schodišti, které vás zavede do sklepení, kde se nachází luxusní restaurace. Jsou to dost velké katakomby, trošku ve stylu kitsch. Ale ve spojení s gotickým zdivem to vyzní velice příjemně. Obsluha je profesionální a kuchař Marc vaří velice dobře. Kdybyste si tam někdy chtěli zajít, je lepší víkend, kdy je otevřený sklep. Je i kousek restaurace v přízemí otevřené denně, ale je tam hodně nesympatický číšník. Dáme si skleničku Martini, poslechneme klepy co přinesl vítr z místních zatuchlých uliček a odcházíme ulicí rue de Rosiers. Naproti nové umělecké pekárně, kde dělají vynikající sendviče bydlí Livia. Pomalu otevírám stará těžká vrata na nádvoří. Pár schodů do prvního patra .... vstupujeme do prostorného studia ... "klap" .... Dobrou noc.

zdál se mi sen

Zdál se mi sen, byl to asi ten nejhezčí sen, který se mi tady v Paříži zdál. Znáte ty přízemní sny, které akorát rekapitulují pocity a události předchozích dnů. Někdy se nám podaří vysnít sen, který není vzpomínkou na pocity a události, ale který je tou událostí a na který pak celý den vzpomínáme s úsměvem na tváři. Sen, který vám budu vyprávět ve mě zanechal pocit, že má imaginace je schopna vytvořit obraz dokonalého štěstí a to štěstí je ve mě ještě teď, kdy jsem již čilý a kompletně celý v realitě .... no ... kompletně .... to bych přeháněl, nicméně vraťme se o pár dnů a hodin zpět .......
......Je večer a já se vracím z nějaké párty. Jedu autobusem na totální banlieu Paříže až do míst velkých prefabrikovaných činžáků, kde každý dům vypadá jako ten vedlejší. Trošku jsem se zamyslel a najednou mi přišlo, že už jsem tam, kde jsem měl vystoupit. Rychle vyletím z autobusu, projdu pár ulic a vidím, že jsem v na sídlišti Jižní město v Praze. Tam jsem bydlel, když jsem byl malý a žádné jiné místo na světě se mi nevrylo do paměti tak jako toto. Řada velkých dlouhých paneláků, poloprázdné parkoviště a hned za ním silnice a autobusová zastávka. Tady jsem vystoupit ale nechtěl. Já přeci bydlím jinde. Najednou vidím, že přijíždí noční autobus „01“. Vůbec nevím kam jede, ani co tu dělá. Jednička přeci dělá okruh centrem Paříže a ne po banlieu. Nicméně nastoupím do autobusu a postavím se do prostřed k oknu naproti dveřím. Není tam moc lidí, přesto stojím a držím se koženého úchytu na ocelové tyči nad mojí hlavou. Neznám cestu kudy jede, což není nic divného. Zaráží mě až obrovská křižovatka asi tak odhadem šesti dálnic na několika širokých mostech stojících v několika úrovních nad sebou. Vjíždíme na jeden z mostů, podívám se vpravo – všude kolem je blankytně modré moře. Ne, nejsem na Baleárech, Je studeně modré a v ne zas tak velké dálce je několik ledovců. Všude kolem jsou ledovce a krápníky. I na autobuse jsou krápníky. Svítí slunce, je čistá obloha a jen odhaduji zpoza skla vyhřátého autobusu, že venku musí být opravdová zima. Můj pohled je fixován směrem z velkého okna autobusu. Most není zas tak dlouhý, ale zdá se to být věčnost co mi poskytuje takovou podívanou. Zavalí mě pocit neuvěřitelného štěstí, který vyvrcholí v smích. Směju se jak blázen v blízkosti netečných cestujících. Nechápou, že je to sen, protože oni jsou také sen. Ale já ne, já ten sen vlastním - možná on vlastní mě. Alespoň na malý okamžik se do mě zahryzl jako neposlušný bílý pudl s růžovou mašlí na hlavě. Jako bych cítil tu bolest a sílu v jeho zubech. Nedotýká se však mých nervů, ale mýc pocitů a nutí mě smát se stále více a více. Nepřestávej, drž mě, ohavný bílý pudlíku, tiskni a nepouštěj jak dlouho to půjde. Čím větší jizvu vykousneš, tím ti budu vděčnější!!!