Den čtvrtý

Tak Nový rok námi prošel jak nezajímavý rozhovor s tím týpkem dneska mojí hlavou a my jsme nakrojili další rok. Už teď vím, že rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" neplatí. Kalit jsem vydržel pouze týden. Dnes je sobota a já sedím v deset hodin u počítače a to poslední co bych si přál, je se zvednout a jít ven. Proooosíííím už neeeeeeeeee! Mým malým studiem v centru Marais se rozléhají nocturna Fréderica Chopina a já v duchu stepuji na rychle vibrujících notičkách bravurních pasáží labilně líbezných romantických melodií. A piju mléko! Lorenzovy těstoviny a těstoviny a zase těstoviny. Proč mě neuklidní, že říká, že jsou pokaždé s jinou omáčkou, takže vlatně máme hrozně pestrou stravu? A kdyby se vám zdálo, že mám dnes trošku depresi, tak to máte dobrý odhad. Bude to asi tím, že už druhý den tak trošku mrholí .... "ta voda padá k zemi" ..... ona vlastně ani nepadá. Ona stojí v prostoru a my se v ní prodíráme jako močálem. Ty malé mikroskopické kapky se nám usazují na kabátě, obličeji, brýlích, vlasech a není to jako déšť. Toto je homogenní hmota malých vodních částeček které stíráme z prostoru, až na nás nezůstane ani nit suchá. No a tak jsem se skryl v šedivém studiu starého paláce Rue du Bourg Tibourg , plném labilních notiček Fréderica Chopina a čekám až to mrholení zmizí .... až ta deprese zmizí .... až .....