Den druhý

Tak jsem se probudil na velké posteli na mezaninu malého bytu na rue du Bourg Tibourg..... co tady asi delam .... jak jsem se sem asi dostal ..... Lorenzo!!!!!! ....... aha ...... Bastille...... uz si matne vzponínám ...... Všechno to asi začalo tam kde to skončilo - na rue du Bourg Tibourg. Otevírali zde novou vinotéku a pozvali nás na ochutnávku ..... Nevěřte Milošovi Kopeckému, který tvrdí, že alkohol v malé míře neškodí v jakémkoli množství! No, ochutnali jsme celý krámek a přinesli jsme si domů dvě lahve perlivýho vína ... na značku se mě neptejte a na chuť .... to můžete ... ovšem jen toho prvního ...... Koupili jsme si dva steaky, které jsem Livii doma udelal na smetaně s červeným víně ... pozvěte si mě taky někdy domů - jsem skvělý kuchař - ale nádobí myjete vy! Ah ano, zapomněl jsem uvést - opět ta Livia. Tak jsme se najedli, otevřeli druhou lahvinku a začali se koukat na jeden "pédé film" Byla to trochu schýza, no ale co. Musíme se připravit na dnešek, čekají nás tři filmy Davida Lynche. Koho zajímají speciální večery tohoto druhu, zajděte si do Cinema Champo, 51 Rue des Ecoles, pořádají tam zajímavé dýchánky. Už se chystám téměř vyrazitt domů a nezlobit, v tom zavrčí telefon ..... Lorenzo. "Bastille - ti aspetto la" D´accord, on y va. Náměstí Bastille je tam, kde to všechno tehdy začalo... a docela nevinně. Ona ta historie vždycky trošku přehání. Když nám svrhli pana Slavatu s Bořitou a jejich písařem, tak se akorát trošku svezl, jak to dělá můj synovec v zimě na horách. A strhla se z toho válka, kvůli které jsme přišli o krásnýho Saturna od Adriana de Vries, na kterého teď musíme do Louvru. No a Bastille? Tam těch vězňů bylo asi tak čtyři, možná osm ... a změnilo to sociální systém starý co lidstvo pamatuje. Jen malou odbočku, věera jsem četl jeden článek: "modernost je stará jak lidstvo samo" ... Vraťme se zpět: po staré pevnosti karla V. zde zbyl jen památní sloup s andělíčkem na vrcholu. To nevadí ....

Le Marais

Čtvrť le Marais je všeobecně známá jako ostrov gayů. Proč je zde tolik gayů by myslím chtělo podrobnou sociologickou analýzu. Každopádně kromě toho, je tato čtvť atraktivní pro všechny pařížany a turisty jakbysmet. Tento kousek pravého břehu Seiny, pár metrů za Notre Dame a Hotel de Ville, je opravdový ráj pro všechny, kteří mají rádi moderní život. Přízemí celé čtvrti je jedna velká výloha obchodů s beauty, designem, luxusním oblečením a především bary. S Livií vplouváme do Marais za le Hotel de Ville, Livia svýma dlouhýma nohomama a krásnými blond vlasy na vteřinku zastaví provoz na Rue Rivoli a za doprovodu andělských tónů klaksonů nás vítají pomyslné duhové brány čtvrti snů. Vydáváme se vstříc dobrodružství ulicí Rue du Bourg Tibourg. Stojí za pozornost díky čokoládovému krámku po levé straně ulice...proslýchá se, že jsou nejlepší v celé Paříži .... a hlavně kvůli vegetariánské restauraci KOdo, ale o té až jindy. Dnes máme chuť na klasiku: "jdeme domů" říkám Livii. Mile souhlasí, protože ví, že naše kroky vedou absolutně jinam, než domů. Naše kroky se zastaví před zpustle červeným barem L´Oiseau Bariolé. Bar z jedné strany kompletně otevřený do ulice zde stál snad dříve, než palác Charlese V. Jistě, od té doby zmoderněl..... Vkráčíme pomyslnými dveřmi, do doby někdy mezi rokem 1880 a 1960. Úmyslně neartikulovaný design, připomínající salón starého domu mé tety Madelein von Prack na úpatí Petřína na Malé straně pražské, nás vtáhne dovnitř intenzitou exnuté sklenky absinthu a praští s námi do červeného křesla v levém koutě baru. Ethno dance linoucí se ze stropu lokálu z nás smyje aroma ulice a v ten okamžik jsme připraveni se ponořit do světa likérů, cocktailů, shakeů a dalších lihovin nápojového lístku. Při výběru nemá cenu hledět na cenu, neboť druhá sklenka pouze za euro odrazí jakýkoli komplex marnotratného syna. Livia je klasik, slané chuti margherity nikdy neodolá. Já zůstávám u svého rumu s limetkou. Je teprve sedm, ale v baru není k hnutí a kouř cigaret a nargile pomalu plní prostor od stropu dolů.... "Un autre, s´il te plait" ..... slazený rum pomalu proniká do žil a cítím jak postupuje po krku až do hlavy. Jako mrazivé polibky neznámého milence ve středověké posteli podkrovního apartmá hotelu Saint Merry, čerpající mystickou spiritualitu ze zdí přilehlého gotického kostla Saint Merry mě prostupuje chladivý proud božského kubánského nápoje. Po pátém tahu z nargile a posledním doušku již několikáté sklenky rumu a tequilly na nás padá háv zasněné melancholie ..... "au bout et avec silence" ..... jen z dálky slyším Denise ..... "Lasciate mi in pace".... oni ti nerozumějí, Livia, ale oba víme, že nás mají rádi i takto ....

Den první

Vrrrr, vrrrrr .... Upřímě řečeno, mám vždy stres zvednout telefon, protože někdy těm potrhlým francouzům nerozumím ani slovo.... „Oui, haló?“ Livia! Livia je krásná drobná sympatická blondýnka z Florencie, tam naštěstí jazyková bariéra není. Tam vlastně není žádná bariéra. „Takže v šest na Place de la Sorbonne, un bisou“. Jdu rychlým krokem po Boulevard Saint Michelle, občas se kouknu do jedné z výloh Gibert Joseph, mají tam vždy zajímavou knížku či CD....ostatně i spoustu nezajímavých, protože Gibert Joseph má snad vše co kdy prošlo francouzskou distribucí. Červeno bílý znak banky Société Generale mi vždy připomene domov – mají stejné logo jako Komerční banka – proč asi? Kdo nemá rád globalizaci jako by říkal, že si jde useknout pravý palec, protože se mu nelíbí. Jsou to malichernosti všedního života. Mě zajímá obloha, protože takovou paletu šedivé a tmavě modré jsem v životě neviděl. Ale líbí se mi to, protože se vítr opírá do mého kabátu a připadám si jak Rimbault vracející se z flámu. Jistě, rozdíly tu jsou – já na flám teprve jdu. „Ahoj zlato“ Obligátní pusinky na tvářičky – Babičko moje, jak jsem Ti vděčný, že jsi mě takto nelíbala, když jsem byl malý. Teď bych se totiž asi při každém setkání s kýmkoliv pozvracel! Znáte ty komplexy z mládí stráveném na venkově! ....Eh, první kapka..... kéž by to u ní zůstalo. „Mám pocit, že asi zmokneme“ říkám. „Mám pocit, že se blíží konec světa podle té oblohy“ Dobrej vtip, Livia, ale mohly bychom si ho říct třeba někde pod střechou? Université de la Sorbonne byla založena 1257 zpovědníkem Ludvíka IX, Robertem de la Sorbonne. Vletíme hlavním vchodem na nádvoří. Majstátní kaple Eglise de la Sorbonne stojí na severní straně pompézního nádvoří barokní university postavené kardinálem Richellieu. Sklání se na nás s majestátností antického chrámu na vrcholku universa vzdělanosti. A ani proudy deště bičující její pompézní fasádu nesmažou staletí vzpomínek studentů memorujících zde denně zkamenělou nauku humanitních věd, nesmažou ani pach talárů profesorů vznešené církve katolické..... Po půlhodince toulání se labyrintem chodeb a schodišť vycházíme na Rue St. Jaques a řítíme si to dolů směrem přes ostrov la Cité do čtvrtě Marais.

Úvodem

...... podzim zaklepal na brány Paříže a zahalil jí šedivou pokrývkou melancholie, kterou přiživuje občasnými vlezlými deštíky. I do mě se tato melancholie zahryzla jak protivný jezevčík té paní z prvního patra. Ale rozhodl jsem se, že se budu bránit a strávím celé protivné období honbou za dobrodružstvími bizarních uliček a tmavých starých barů v mystické čtvrti Paříže - Marais.
Neberte tedy tento seriál jako příručku od Michelina, ale věřte, že vás provedu vším co je v Marais zajímavé pro člověka, který zde tráví většinu svých toulek v nicotné prázdné touze utratit veškerý čas, který na něj padá jak ta šedivá dešti prosáklá deka melancholie ....