Rue des Rosiers

Rue des Rosiers je hlavní ulice židovské čtvrtě Marais. Jen na upřesnění. V současné době se o starobylou čtvrť dělí židovští starousedlíci a homosexuální novousedlíci. Geografická hranice obou čtvrtí je Rue Vieille du temple, ulice plná gay barů a restaurací, z nichž ten nejstarší, Au vieux cheval, byl založen již v polovině devatenáctého století. Z Rue vieille du temple odbočuje ulice Rue des Rosiers, pomyslné hranice gay čtvrti střeží bar Amnesia, classy bar navštěvovaný zahraničními pařížany a protilehlý restaurant bar Okawa je bar pro pařížany, restaurant pro bohaté pařížany. Zde ráj gayů končí a začíná ráj Kebab hospůdek a různých židovských specialit. Ulice, zvláště o víkendu, je téměř neprůchozí kvůli obrovským frontám do restaurací - kebab v Rue des Rossiers je vyhlášený v celé Paříži - a kvůli promenujícím spoluobčanům. Jakoby by byl nepsaný zákon, že kdo o víkendu neprojde touto ulicí, jako by vůbec nebyl na procházce. Sem tam je třeba se vyhnout dělníkům, muzikantům, žebrákům, prodavačům různého zboží..... Konverzaci si nechte na jinam, tady neuslyšíte sami sebe, natož svého souseda. Úderem třetí hodiny ráno se vzhled ulice naprosto změní. V tuto noční hodinu je absolutně jedno o jaký den v týdnu se jedná. I ve frenetickou sobotu židovská Marais usíná po druhé hodině ranní, kdy své bary zavírají zmínění queer strážci Amnesia a Okawa. Tmavě žluté světlo pouličního osvětlení se odráží o tmavě šedou dlažbu a vytvváří teplé uklidňující leskle žluté skvrny na šedé dlažbě osazené v době, kdy tyto starobylé domy byky novostavbami. Kandelábry vrhají bizarní stíny na tmavé stěny úzké ulice. Dokonalé ticho je váš jediný společník... a váš stín...málem bych zapomněl ... občas vás předběhne, občas vy jeho, to podle toho jak míjíte jednu lampu za druhou. Zajímalo by vás co se děje za zdmi této mystické ulice prosycené dýmem svíček z nočních studií kabaly? Mě ne. V době, kdy touto strnule tichou ulicí procházím to totiž vždycky velice dobře vím. V okenním trojúhelníku na křižovatce Rue des Écouffes a Rue des Rossiers bydli Edoardo, Marco a Livia. Dnes proběhla drobná večeře u Livie. Za pojídání špaget s rucolou a minirajčátky - kulinářské maximum Livie - se probíral rozdíl mezi science politique et études politiques (politologií a politickými studii) a filosofií T.G.Masaryka od Jana Patočky. Atmosféru dokreslovalo psEudocountry Johnyho Cashe ... a tři láhve vin rouge d´Anjou. ... Mimochodem, tak jsme nějak nevyřešili, zda titul vévoda z Anjou byl automaticky přidělen mladšímu bratrovi krále, či je to jiná oblast Francie. No, kdyby to někdo věděl, budu za tuto informaci rád.
V jednu hodinu vyhnalo poslední metro naše hosty do svých domovů, probrali jsme s Livií maniakální deprese našich přítelů a v půl čtvrté jsem na pověstné žluto-šedé dlažbě Rue des Rosiers i já ... sám ... s temnými židovskými krámky a tmavě žlutým světlem kandelábrů, vrhajícím stíny na stěny domů, za jejichž stěnami prosycenými dýmem svíček z nočních studií kabaly se odehrává ... zajímalo by vás co? Edoardo spí, Marco určitě někde honí chlapy, Livie otevírá J.P.Sartera s Modiglianim na titulu a ti ostatní ... co my víme. Ticho, stíny, světlo kandelábrů a staré vlhké zdi nám to neřeknou, ty v nás maximálně vzbudí touhu odkrýt tajemství této ulice ...